Ilustrace: Nenad Vitas
Ještě před dvaceti léty byla média omezeným světem, kam měli exkluzivní přístup mluvčího pouze někteří. Ne snad proto, že by je reguloval všemocný stát, ale proto, že provoz takřka jakéhokoli masového média s větším dosahem vyžadoval velké investice. Rozšíření Internetu sebou kromě jiného přineslo také revoluci v této oblasti. Zpravodajství a publicistiku dnes dělá mnohem více lidí, ať už pod hlavičkou mediálních domů, nezávislých vydavatelství nebo pseudoprofesionálních médií. Je to dobře, člověk si může mnohem více vybírat, má k dispozici (přinejmenším kvantitativně) mnohem více informací a také více pohledů na aktuální problémy. Bohužel, v rychlém technickém růstu médií a jejich zpřístupnění veřejnosti se – obávám – poněkud zapomnělo na dost důležitý faktor zodpovědnosti autorů za obsah, který publikují.
Když si otevřete internetové deníky a porovnáte je s jejich tištěnými kolegy, případně mutacemi, pravděpodobně rychle zjistíte, že jsou nejenom rychlejší a aktuálnější, jak z jejich principu a podstaty vplývá, ale také že přinášejí ještě více negativních zpráv. Protože novináři a ti online zvláště necítí potřebu přicházet s vlastními zprávami a ve valné většině od sebe opisují, má tento trend za následek zamoření Internetu informacemi, dle kterých – aplikováno na skutečnou realitu – jsme byli všichni již dávno zcela ožebračeni krizí ve tvaru desetinásobného W, zabiti smrtelnými infekcemi, rozdrceni meteoritem a zničeni terorem.
Realita je pochopitelně jiná. Pokud jde o nebezpečné nemoci, způsobí mediální superchřipka skutečný nárůst pacientů v ordinacích především z řad hypochondrů a slabších nátur. Děšení terorismem či případně čínskou invazí zažene pár lidí do krytů, ale na většinu populace nemá vliv. Bohužel, pokud jde o ekonomické faktory, především tam, kde je tématem burza a obchodování s takřka čímkoli, je situace horší.
Má to dobrý důvod. Trhy jsou totiž věc, která je z velké části řízena ne objektivními fakty, ale sentimentem. A právě na něm se z velké části podílejí zprávy. Protože ty přicházejí z valného kusu z Internetu, kde je nikdo nehlídá, kde jsou od sebe okopírovány a kde jsou publikovány často bez jakékoli odpovědnosti, výsledkem je jedno velké sebenaplňující se proroctví. V tomto proroctví se média značnou měrou podílejí na tom, jak vypadá realita, a realita vypadá výhradně jako jedna velká černá díra.
Začínám si klást otázku, zda není správný čas hledat cestu k tomu, jak média, a především ta online, dohnat k zodpovědnosti. Faktická ignorace etických kodexů, vytáčky na povinnost informovat a na božský „veřejný zájem“ a vzdávání se odpovědnosti jsou všechno hezké věci, ale bohužel nic nemění na faktu, že média nejenom vykreslují svět, jenž pochoduje do záhuby, ale výraznou měrou se, alespoň pokud jde o ekonomickou stránku věci, podílejí na tom, aby do záhuby skutečně šel. A i když je mi jasné, že samotná úvaha o zodpovědnosti u online médií a její vymahatelnosti je pro mnohé pohlazení smirkovým papírem, bude si nás tuto otázku klást čím dál tím více.